Proměna Carol Berg
Už tisíc let se táhla historie světa obývaného démony, kteří se živili lidským strachem, nenávistí, no prostě a jednoduše zlem ve všech podobách. Duše člověka, kterého si démon vybral, byla zatlačena až do samého koutku, odkud už nebyla šance démonu vzdorovat. Jeden národ však dostal do vínku magické schopnosti, tzv. melyddu, kterou chránili svět před těmito zrůdami. Téměř nikdo na světě si ale neuvědomoval velikost jejich úlohy. Drobní kouzelníci z jiných národů jim záviděli jejich moc, až na ně obrátili pozornost válečného národa Derzhi, který rád přivítal možnost získat půdu a otroky. A tak byla jednoho dne vybojována předem pro Ezzarijce prohraná bitva, kterou předpověděly kdysi dávno proroctví, a při které byla zajat i nejlepší Strážce, jakého kdy Ezzarijci měli, Seyonna . . . Šestnáct let strávil v otroctví, vystřídal několik pánů a okusil tolik trestů, jaké si jen člověk dokáže představit. Především však přišel během rituálů o svou magickou sílu. Šestnáct let živořil ze dne na den, až se dostal do rukou budoucího vládce Derzhi, Aleksandera Denischkara. Stal se jeho osobním písařem, protože Derzhi touto činností pohrdali, ale jeho život, jakož i život prince se měl brzy radikálně změnit. Do impéria byli totiž vysláni khelidští vyslanci, a jak Seyonne zjistil, byli hostiteli démonů! Už tři dny se Seyonnemu zdál princ jiný než dřív. Nestaral se však o to. Byl rád, že si jej nikdo nevšímá, až jednou málem vrazil právě do vyslance a na okamžik spatřil jeho ledové chladné oči, oči démona. Jen člověk, který věděl, co hledá, to mohl odhalit. Tajně doufal, že si toho Khelid nevšiml a rázem poznal, co se s princem děje. Odvážil se k němu do komnaty, kde poprosil o slyšení. Princ mu však nevěřil ani slovo. Poté, co však Seyonne našel zakletý předmět a ukázal ho princi, ten ho zmlátil do bezvědomí za to, čeho se otrok odvážil. Princ byl pověstný svou krutostí a náhlou změnou nálad. Když se Seyonne za týden probral a byl schopen se pohnout, povolal ho princ k sobě. Přes to, že ho zmlátil, se princ zařídí podle otrokovy rady a zakletí zmizelo. Očividně začínal věřit. Od té doby si Seyonna začal všímat. Snažil se zjistit, kdo ve skutečnosti jeho otrok je, ale marně. Také Seyonne však náhle prohlédl, a to do Aleksanderovy duše, a spatřil cosi, co by u Derzhiho nikdy nečekal: plamen faednachu, té nejčistší věci, která v člověku vůbec mohla být. Byla to ironie. V ten okamžik se v něm probudilo staré učení a jeho přísaha pomáhat a chránit takového člověka a položit za něj i život. Žádný sebekrutější trest jím nemohl otřást. Když pak Seyonne zmařil docela nevinný čin Khelida, který však mohl mít závažné důsledky, princ ho sice potrestal, ale jen na oko. Jenže Seyonne už neměl žádnou moc, kterou by mohl prince ochránit. Už se však nedivil, proč si démoni vybrali za svou oběť právě prince. Nesnesli, aby měl někdo takovou sílu, kterou by nemohli mít pod kontrolou. Stále však nevěděl, kam až chtějí zajít. To se ale měl brzy dozvědět. Princ poslal svého strýce pro meč na oslavu svého jmenování dědicem impéria. Dmitriho, strýce, však někdo přepadl a krutě zabil a veškerá vina byla hozena právě na prince, který se se strýcem zrovna pohádal. A ke všemu se princ ještě sám přiznal, i když Seyonne věděl, že on to být nemohl. Khelid na něj opět seslal kletbu, ale takové síly, že mu mohl pomoci jen Ezzarijec s melyddou. Princ se totiž nepravidelně přeměňoval v pumu. Seyonne věděl, že to musí mít nějaký spouštěcí mechanismus a taky na něj přišel. Stačilo, aby princ pomyslel na strýce a dotknul se meče. Bylo to prosté. Teď však princ potřeboval pomoc, zatímco jeho otec ho zamkl do věže a nechal ho hlídat právě démony. Seyonne se však nevzdal. Podařilo se mu dostat se k němu a přemluvit ho, aby opět podstoupil proměnu. Jen tak se princ mohl dostat z vězení. Plán se naštěstí podařil a princ se bezpečně dostal k připravenému koni. Seyonna však nehodlal ponechat v rukou vojáků. Seyonne věděl, co ho v jeho vesnici čeká. Opovržení, přehlížení. Ve chvíli, kdy padl do zajetí, se stal v očích svého lidu nečistým a podle zákona nemohl být přijat zpět. Aleksander zase věděl, že pokud Seyonne zůstane, nedožije se rána. Proto mu nenechal na výběr a posadil ho za sebe na koně. Po několika dnech putování podle mapy, kterou získali díky soše Gyrbeasta, narazili na předsunutou hlídku Ezzarijců. Seyonne si přehodil kapuci, aby jej stráž nepoznala, zvlášť když to byl jeho švagr. Po dalších pár dnech dorazili do vesnice. Ubytovali je v domku pro hosty a záhy přišla žena, aby zjistila, co se Aleksanderovi doopravdy stalo. Potom šla vše oznámit královně. Netrvalo dlouho a princ byl předvolán přímo před ni. Po svém návratu ji Seyonnemu popsal a on s údivem v popisu poznal svou bývalou ženu. Ysanne. Sice nebyli oddáni, ale v patnácti je předurčili jako pár, což znamenalo skoro totéž. Pak však on padl do otroctví a ona byla volná. Jejím mužem se pak stal jeho nejlepší přítel, Rhys. Než se však toto odehrálo, byli Seyonne a Ysanne ten nejsilnější pár, který se za dlouhá léta narodil. Aleksanderovy proměny se neustále zhoršovaly. Ysanne došla k závěru, že už mu není pomoci a chtěla ho poslat pryč, aby k nim nepřilákal démony. Jenže tehdy se princ opět proměnil a Seyonne ho vzal pod ochranné kouzlo lesa, neboť doufal, že mu to pomůže. Stal se však pravý opak. Kouzlo se tím pozměnilo a už nebylo potřeba kombinace meče a myšlenky na Dmitriho, aby se spustilo. Šelma se vrhla do lesa a Seyonne si uvědomil, že všechny rodiny jsou v tu dobu venku, aby přivítaly jaro. Rozběhl se a postupně varoval šest rodin, než se mu podařilo prince najít. Avšak jeden nevědomý Ezzarijec po něm vrhl oštěp. Rázem se seběhla celá vesnice a princ opět prodělal proměnu, tentokrát opačným směrem. Nikdo z přítomných si nevšímal udýchaného muže, který jim před šelmou zachránil život. Jako by ani neexistoval. Po tomto incidentu směl Aleksander zůstat do té doby, než se ze zranění vyléčí. Seyonne však neměl ani chvíli oddechu. Po tom, co Catrin, žena, která prince poprvé prohlédla, zjistila, kdo se pod kápí skrývá, oznámila to svému dědovi, který býval Seyonnovým učitelem. Ten nikdy nepřestal věřit, že Seyonne žije. Od té doby jej neustále zkoušel, kolik si toho zapamatoval a přesvědčoval ho, že ještě pořád v něm dřímá melydda, o které si Seyonne myslel, že ji dávno ztratil. Avšak po té noci, co varoval vesnici před šelmou, přestal pochybovat. Sám totiž varoval jen šest rodin a zbývalé varovala postava navlas podobná. Takto je varoval Strážce. Každou noc jej Galadon, učitel, nutil bojovat, opakovat všechna kouzla, která se kdy naučil, rozebírat bitevní strategii a cvičit, aby nabyl své bývalé rychlosti a mrštnosti. Byl neústupný. A pak jednoho dne jej Galadon zavedl do chrámu. Vypadalo to na další zkoušku. Seyonne si myslel, že bude bojovat v iluziorním světě, jako zamlada. Jenže když prošel portálem, o kterém si myslel, že jde jen o iluzi a dostal se do lidské duše, uvědomil si skutečnost toho všeho. Nedaleko od něj se otevřel další portál a vstoupil Strážce. Vyzval démona, aby opustil duši a připravil se na souboj. Ten probíhal velmi rychle. Seyonnemu se na něm něco nezdálo. Bylo to nereálné. A pak, když bojovník pozvedl zrcátko, které mělo démona spoutat, moc brzy, došlo mu, co se stalo. Démon odešel ze souboje živý a Strážce se chystal k odchodu. V tu chvíli ale do reálného světa v lidské duši, kterou stvořila Aife, Strážcova družka, vstoupil Galadon. Vyzval Rhyse, neboť on to byl, aby přiznal své činy a přestal se s démony spolčovat. Strhl se mezi nimi boj a Galadon, kterému už bylo osmdesát, byl zraněn. Seyonne už neváhal. Vrhl se z útesu a pronesl určená slova. Ve chvíli pocítil bolest v ramenou, jak z nich začala vyrůstat křídla. Když se mu je podařilo zvládnout, zajásal. Toto byla opravdová magie. Doletěl k Rhysovi a srazil jej k zemi. Zpoza ochranného štítu, který vyčaroval, se pokoušel zjistit, co se s Rhysem za ty roky stalo. Bylo možné, aby s démony uzavřel takovou dohodu? A pokud ano, proč? Potom Rhys odešel a Seyonne se začal starat o svého učitele. Ten však umíral. Seyonne jej chtěl donést zpět k portálu, ten se ale začal uzavírat. Naštěstí tu byl ještě portál Catrin. Dopadl na podlahu chrámu a přál si, aby se mu to vše jen zdálo. Catrin mu pak vyprávěla, co se ve skutečnosti stalo. Když ho zajali, zbylo jen pár Strážců. I ti však brzy zahynuli. Poslední šancí byl Rhys. Ten však v prvním souboji, který prohrál, uzavřel s démony smlouvu, že jej nechají vyhrát všechny jeho bitvy, ale jen naoko. Uvolnění démoni si pak mohli hledat nové tělo. Teď však měli požadavek: chtěli mít všechny Khelidi jen pro sebe, aby se do toho nepletli Ezzarijci. Proto měla být vybojována jedna rozhodující bitva a kdo vyhraje, bude moci s Khelidy dělat, co bude chtít. A hostitelem se měl stát Khelid Kastavan, který v sobě čirou náhodou nesl pána démonů, Gaya Kyalleta. Událost s Rhysem ve světě stvořeném Aife mu pomohla odstranit bariéry v mysli, které si za ta léta vypěstoval. Teď však na povrch vyplula vzpomínka na bitvu, na přicházející posily, pro které Rhyse poslal, a které znovu zmizely za obzorem. Rhys ho zradil. A Ysanne také, protože i ona byla mezi příchozími. Bylo to drtivé zjištění. Úplně z něj vyprchal onen skvostný pocit ze znovunabytých křídel v onom druhém světě. Kdysi dávno v jedné téměř prohrané bitvě zjistil, že se dokáže proměnit v legendárního caer gwillina, okřídleného obránce, který byl tak prastarý, že se o něm dochoval jen jeden zápis na ztrouchnivělém svitku. Protože si Rhys myslel, že je Seyonne mrtev, bylo třeba rychle jednat. Datum bitvy se blížilo a Seyonne ještě neměl všechny schopnosti. Okamžitě se on, Aleksander, Catrin a Hoffyd, jeho švagr, vydali na cestu do Parnifouru, aby byli poblíž a mohli se bitvy díky druhému portálu zúčastnit. Cestou promýšlel princ všechna opatření a napsal dopis, který musel někdo doručit otci jeho snoubenky. Úkolu se ujal Seyonne, dopis doručil a akce se spustila, ale při odchodu jej chytla stráž, protože měl okovy. A uprchlý otrok bylo závažné provinění. Za úsvitu, kdy mu měla být useknuta noha, však přijel Aleksander a pod jiným jménem si otroka vyžádal, že jej potrestá sám. Seyonne cítil, že se mezi nimi vyvinulo pouto ne Strážce a oběti démona, ale pouto, které se nedá definovat slovy, které se dá jen cítit. A pod tímto vlivem pověděl princi téměř vše o svém životě před šestnácti lety, jeho domněnce, že on, princ, je možná legendární Válečník dvou duší, který zachrání svět před úplnou zkázou v podobě Gaya Kyalleta, a že měl Aleksander pravdu se zradou jeho přítele a bývalé ženy. Jednoho dne se však probudil sám, okovy ležely na zemi vedle něj, ne na zápěstích a Hoffyd mu sdělil, že Aleksander jel napřed. Seyonne si okamžitě začal vyčítat svou sdílnost, protože ihned pochopil, co má princ v úmyslu. Chtěl pomoci Seyonnemu v nastávající bitvě a nechat Gaya Kyalleta vstoupit do jeho těla. Jenže už nepochopil, že v tom okamžiku ztratí veškerou schopnost sám jednat a pokud se démonovi podaří z něj dostat Seyonnovo jméno, stane Gay Kyallet ještě horším protivníkem, než byl doposud. Seyonne se ještě pokusil dorazit do města, aby neštěstí zabránil, ale bylo pozdě. Začal tedy poslední tvrdý výcvik před bitvou, kterou musel Seyonne za každou cenu vyhrát. Catrin ho zavedla do rozpadajícího se chrámu v horách, kde se měla bitva odehrát. Ve chvíli, kdy měla Aife otevřít portál a on už byl napůl mimo z reality tohoto světa, všiml si, že oběť leží před ním a žena, která mu podávala ruku, byla tou, jež ho celé ty roky držela naživu, když na ni jen pomyslel: Ysanne. Naráz vše pochopil. Catrin nikdy neotevřela druhý portál, to Ysanne. Ona tedy nezradila. Nato prošel s radostnými pocity portálem. Krajina byla rozvrácená, všude se valily vlny moře. Démon však nikde. Blízko se třepotalo stříbrné světlo, které hned mizelo a skoro podvědomě slyšel Aleksanderův hlas snažící se něco říct. To však byl určitě démon, který ho chtěl oslabit. Pronesl určená slova a na zádech mu vyrostly křídla. Teprve po nějaké chvíli démona objevil. Začal boj, ze kterého Seyonne vyvázl jen tak tak s poraněným křídlem. Démon si chtěl jen hrát. To bylo podivné chování. Strážce mohl za portálem zůstat nanejvýš den, více by Aife nemusela vydržet. Seyonne přemýšlel, kde se mohl démon schovat, až doletěl k rozpadlému paláci, kde sloužil. Neustále kolem sebe viděl ono světélko a slyšel slova, kterým neponechal sluchu. Ani tady však démon nebyl. Vydal se tedy dál, a protože se čas krátil a on začínal být vysílený, následoval ono stříbrné světlo. Zavedlo ho k mohutnému hradu v moři. Seyonne proměnil svou dýku v sekeru a začal se dobývat dovnitř. Stříbrné světlo se změnilo v bledého ducha Aleksandera a snažilo se mu zabránit dostat se dovnitř. Seyonne to nechápal, a když si duch přiložil meč na prsa a vybídl Strážce, Seyonne prohlédl. Bledý duch byl opravdu stín Aleksandera a vyzýval jej, aby ho zabil, než démon dokoná své dílo, jak se předtím dohodli. A Seyonne málem zničil i poslední obranu, kterou ještě princ měl: onen hrad. A také pochopil, že proroctví se dá vyložit i jinak: že Válečník dvou duší mohou být i dvě osoby, jejichž duše jsou navzájem úzce spojeny, tak jako jejich. Spojili tedy své síly a postavili se démonovi společně. Na takového protivníka už démon nestačil. Chvíli ještě vzdoroval, ale Seyonne jej nakonec zabil. Poslední, co si pamatoval, bylo, že letí k portálu, a pak tma. . . Probudil se o týden později a zjistil, že princ je už naprosto v pořádku. Chystal se právě na cestu za svým otcem, aby mu vysvětlil spoustu věcí. Jeho bratranec zatím zlikvidoval všechny Khelidy ve městě a měl jet s princem, stejně tak i Seyonne. Po třítýdenní cestě, kdy Seyonne probral všechen majetek Khelidů, aby našel důkaz princovy neviny, dorazili na místo. Král však synovi nenaslouchal, a jelikož ten neměl důkaz, odsoudil jej k popravě. Seyonne měl jen pár hodin, aby mohl rozsudek zvrátit. Ale našel důkaz. Mezi věci Khelidů byl také Dmitriho meč i nový meč Aleksandera. Kiril, princův bratranec, vyzval vyslance, aby si majetek prošel a ujistil se, že nic nechybí. Král měl vše kontrolovat. Chvíli před východem slunce se opravdu vše odehrálo tak, jak to Seyonne naplánoval. Jenže nepočítal s tím, že král už vydal příkaz k popravě. A tak ve chvíli, kdy král objevil u Khelida Dmitriho meč, Seyonne už běžel k popravišti a královým hlasem volal, aby byl příkaz odvolán. Bylo to jen o fous. Kromě prince a Kirila se nikdo nedozvěděl, jak se to mohlo stát, aby panovník překřičel celý palác, ale teď už si Seyonne užíval bohaté hostiny. Bohužel zapomněl na opatrnost a byl zajat Rhysem a oním vyslancem. Na krk mu dali medailon, takže ztratil kontrolu nad svým jednáním a byl bezbranný. Khelid jej prodal Veshtarskému otrokáři, pověstnému svou krutostí, ale to se Rhysovi nelíbilo. Sundal Seyonnemu medailon a po jeho boku vybojoval svou poslední bitvu. Před smrtí mu ještě stačil říct, že Ysanne je nevinná, že jí pověděl, že příkaz k odchodu z bitvy nakázal Seyonne a ona ho pořád miluje. Když se Seyonne vrátil do paláce, vyžádal si koně a zásoby a hodlal hned odjet domů. Princ jej však nenechal odjet bez rozloučení. Král ho jmenoval před lidmi svým právoplatným dědicem, a tak bylo vše v pořádku. Aleksander věnoval příteli svitek pergamenu, na kterém byly zaznačeny události posledních dní. A na konci stálo: princ si přál pouze jedinou věc - aby země na jihu, zvaná Ezzarie, byla dána do princova vlastnictví, výměnou za území na severu, aby to byla země neporušená, neprotkána obchodními stezkami a úplně pod tím vším byla pro Seyonna napsána tři slova: JE TVÁ. ALEKSANDER.