Kněžka z Avalonu M. Z. Bradley, Diana L. Paxton
Věštba pravila, že dítě, které se narodí touto dobou Paní Avalonu, bude mít odlišný život, než jaký vedla většina kněžek. A tak se i opravdu stalo . . . Paní Avalonu, které se prorokované dítě narodilo, při porodu zemřela. Její sestra, která se tímto dostala k moci, prohlásila, že děvče musí pryč z Avalonu, aby jí pořád nepřipomínalo onu neblahou událost. Zpátky do "říše ducha" se Eilan dostala až ve svých deseti letech. Od počátku jí ale Ganeda, její teta, dávala najevo svou nenávist a neustále jí ztrpčovala život. Když byla potom Eilan starší, často se jí už dokázala postavit, a to mělo za následek ošklivé hádky a tresty. Ganediny vnučky, Dierna a Becca, si jednoho dne hrály u jezera, když Becca upadla a proud ji stáhl dolů. Přestože tohle neštěstí Eilan prorokovala, Ganeda jí tehdy nevěřila, ale teď svalovala vinu na ni. Rod po svém zasvěcení na kněžku se opět zažíhaly beltanské ohně a právě tu noc měl být vykonán Velký sňatek. Eilan přivedla do Avalonu Constantia Chlora, muže, který měl podstoupit Velký sňatek s Aeliou, Eilaninou přítelkyní. Jenže Eilan v něm poznala muže ze své věštby, kterému měla porodit dítě. Ale i kdyby nebylo věštby, Constantia milovala. Proto si s Aeliou vyměnila role a zjistila, že její city jsou opětovány. Na její podvod se ale přišlo a byla vyhoštěna z ostrova. Její přísaha byla zrušena, takže se ani nemohla sama vrátit. Vydala se tedy s Constantiem do toho skutečného světa. Po roce skutečně otěhotněla, ale začal řádit mor a ona potratila. V tu dobu přišel Constantiovi dopis od císaře, který chtěl, aby se vrátil zpět ke své legii. A Eilan se balila s ním. Při loučení s Británií se jí podařilo otevřít bránu do pohádkové říše a ona se od Královny víl dozvěděla, že i v jiných zemích lze otevřít tuto bránu a setkat se, jen v jiné podobě. O několik dní později se jí už houpala paluba pod nohama. Jejich plavba vedla po Rhenu (Rýnu) do vnitrozemí Galie, kde se poprvé usadili. Potom byl Constantius znovu převelen, tentokrát mnohem jižněji a Helena (Eilanino římské jméno) otěhotněla. Narodil se jim syn Konstantin a Helena věřila, že toto je Dítě proroctví, které změní svět. Byl to chytrý chlapec a Helena se mu snažila vštípit něco z učení Avalonu, když byl chlapec povolán do císařova paláce ke dvoru. Konstantinovi bylo tehdy třináct. Potom nastalo nelehké období. Constantius dostal nabídku stát se augustem (něco jako pomocným císařem) v západní části impéria. Mělo to ale i stinné stránky. Císař trval na sňatku do císařské rodiny. Helena věděla, že ona a Constantius nebyli nikdy zákonitě oddáni, a tak mu nemohla bránit. Jediné, co ji následující roky drželo při životě, bylo vědomí, že Constantius ji stále miluje a její syn že žije kdesi na císařově dvoře. Brzy odcestovala zpět do Británie, kde žila pět let jako vdova. A když se už se ztrátou Constantia jakžtakž smířila, objevil se on v Londiniu, aby potrestal Allecta ze jeho troufalost prohlásit se za císaře. Tehdy zachránila Teleri před jistou smrtí. Když se opět vzpamatovala, začala učit mladé dívky, které chtěly mít vzdělání a nemohly chodit do státních škol. Také pomáhala chudým a nemocným a tímto způsobem jí utekly další roky života. Dovršila pětapadesáté narozeniny a opět něco přerušilo její teď klidný život. Nečekaně se u ní po skoro dvaceti letech objevil Konstantin, aby uviděl svou matku. Do té doby jí posílal neustále dopisy. Od něj se dozvěděla o nespravedlnosti císaře Galeria, který místo něj určil augustem úplně neschopného muže, jen aby mu neprokázal laskavost. Taky se dozvěděla, že Constantius ztrácí zdraví a potřebuje její pomoc. Byl zrovna v Británii. Jediné, v čem mu ale mohla pomoci, byl odchod z tohoto světa. Teprve teď po jeho smrti pocítila, že přežila jen díky vědomí, že její milovaný žije. U jeho hranice pak lid a armáda prohlásili Konstantina za augusta po svém otci. Konstantin trval na tom, aby celá jeho rodina žila v Římě s ním, a tak se Helena opět vydala na cestu. Konstantin se oženil s Faustou, sestrou dalšího z augustů, kterého ale nechal Konstantin popravit za zradu. Jeho hvězda stále stoupala a po porážce Maxentria se stal císařem celého impéria. Nejprve nechal vystavit patent na rovnovážnost všech náboženství a potom ale sám vyhlásil křesťanství za nejmocnější víru. Chrámy starých bohů byly zbourány a místo nich se tyčily kostely. Ještě před svatbou měl Konstantin nelegitimního syna Crispa. Fausta ho přijala za vlastního, ale potom, co se i jí narodily děti, začala upřednostňovat svého vlastního syna Constantia. Když Crispus dospěl, měl se stát císařem, ale Konstantin jej nechal na popud své ženy zatknout a obvinit ze zrady, které se nedopustil. Crispus se ještě v cele rozhodl pro stejnou smrt jako Sokrates. Helena přijela pozdě, aby jej zachránila. Faustu pak někdo za její čin zavraždil v lázních, když připustil vařící vodu. Helena nepřestala Konstantinovi jeho čin nikdy vyčítat a počala chápat, co jí kdysi řekla Ganeda o jejím vlastním činu, že se může obrátit proti ní. Aby se uzdravila, vydala se do Palestiny, kde měla pro svého syna nalézt místa, kde se zjevil Bůh. Díky svým schopnostem kněžky vycítit sílu místa objevila Kristův hrob a místo jeho ukřižování, Golgotu. Za to se jí dostalo úcty větší, než jaká příslušela císaři. Konstantin jí zasvětil jeden z chrámů v Římě. Ale už stárla. Táhlo jí na osmdesát a stále více se jí ve snech zjevoval Avalon. Poté, co se vrátila do Říma, předstírala svou smrt a spolu se svou služebnou a vdovou po Crispovi s dcerou se vydala na cestu do Británie. Když se jim konečně podařilo dostat k avalonskému jezeru, zavolala Diernu, současnou Paní Avalonu a rozloučila se se svou věrnou služebnou. Ta byla totiž křesťanka, ale ostatní se rozhodly odejít na druhý břeh. Eilan ale nechtěla, aby se vrátila bez vlastního přispění. Proto sama zvedla mlhy a cítila, jak do ní proudí nová síla. Byla doma . . .